30.05.2013 00:00

Hokkaido ken,pes jako národní památka

 

Fyzicky jsou velmi robustní, vytrvalí a schopní snášet extrémní zimy, mají ale také fenomenální úsudek a rozhodovací schopnosti, vytrvalost a odolnost. V Evropě jich moc nepotkáte, v domovském Japonsku jsou už třičtvrtě století národní kulturní památkou.

Středně velký hokkaido inu nebo také hokkaido ken je často běžně označován jako Ainu Inu. O předcích tohoto plemene se také říká, že to jsou střední psi, jež Ainové – původní obyvatelé japonských ostrovů – brávali s sebou, když se stěhovali nebo byli vytlačováni směrem na sever z regionu Tohoku na ostrově Honsů až na ostrov Hokkaido asi před jedním tisícem let.

Na Hokkaidu, nejsevernějším ostrově Japonska, jsou léta krátká a zimy až krutě studené a sněhové. Na tomto ostrově, překypujícím sice bohatou, ale nelítostnou přírodou, žili psi hokkaido společně s Ainu obyvateli, jejichž životní styl byl prakticky závislý pouze na lovu, a tito psi se tak využívali na lov divokých zvířat, medvědů či lišky. V roce 1937, kdy byli prohlášeni za ohrožený druh, byli oficiálně přejmenováni na hokkaido, podle tradičního zvyku pojmenovávat rasy podle místa jejich původu. Nejspíš právě z toho důvodu, že Ainu obyvatelé žili výhradně z lovu a ryb, byl hokkaido rozšířen převážně v pobřežních oblastech a podél větších řek, v místech jako planina Ishikari nebo v regionu Hidaka.

Hokkaido ken se zimy rozhodně nebojí.

Formován tvrdou přírodou

Aby mohli bojovat s medvědy, hokkaido psi potřebovali nejen nekonečnou odvahu, ale také silně vyvinuté smysly a enormní ostražitost. Fyzicky jsou velmi robustní a vytrvalí a schopní snášet extrémní zimy, mají ale také fenomenální úsudek a rozhodovací schopnosti, vytrvalost a odolnost. Všechny tyto kvality si postupně vybudovali právě na ostrově Hokkaido, jako přímý důsledek extrémně náročných přírodních podmínek, ve kterých museli přežít. Život v chladných až mrazivých teplotách vybavil tyto psy svrchním kožichem, jenž je v porovnání s jinými japonskými středními plemeny velmi hustý, a s ještě hustší podsadou. Jejich zbarvení je velmi pestré – od černé, bílé, červené, až po sezamové, s pálením či dokonce žíhané v různých odstínech. Na jazyku mají často černo-modrá znaménka, která napovídají jistou příbuznost s čínskou rasou čau-čau.

V Česku jen tři desítky

V celé Evropě je jen několik málo chovatelských stanic, a to ve Francii, Polsku a Rakousku. V poslední době bylo do těchto zemí dovezeno pár jedinců ze země původu, vzhledem k tomu, že se fenám rodí v průměru dvě až tři štěňata, se však větší rozšíření nedá vůbec očekávat. Obdobné je to ale vlastně v celém světě s výjimkou místa původu, japonského ostrova Hokkaido. Mimo něj se tito psi ani v Japonsku téměř neobjevují (každá oblast/ostrov má svého původního psa – akita , shiba , kishu). V roce 1937 byl hokkaido ken uznán japonskou národní kulturní památkou.

První hokkaido v České republice se objevili v roce 1993 od Japonců žijících ve Francii a následně proběhl i import přímo z Japonska. Přesto je v Česku od začátku chovu těchto psů jen pár desítek, dnes asi třicet. V současnosti je zdejší chov ohrožen, protože chybí nepříbuzní jedinci. Klub se nicméně pokouší tuto situaci řešit.

Tohle štěně u nás často neuvidíte.

Nenároční společníci, výborní hlídači

Podle oficiálního dělení FCI je hokkaido ken zařazen do páté skupiny mezi špice a primitivní plemena (viz. náš úvod do plemen psů). Standard o něm říká, že je to pes s pozoruhodnou vytrvalostí, důstojným chováním a nestrojenou povahou. Věrný, učenlivý, velmi pozorný a neohrožený. Jeho hustá, středně dlouhá srst s podsadou je samočisticí a potřebuje péči pouze v době línání.

Tito psi jsou nenároční společníci, kteří se přizpůsobí jakékoliv situaci. Mohou s vámi týden putovat po horách a zdolávat desítky kilometrů, běhat s vámi v přírodě, chodit na procházky po městě nebo se jen tak povalovat po zahradě a po bytě, aniž by obtěžovali. Denní dávku pohybu však potřebují. Bydlení zvládnou jak celoročně venku, tak i v domácnosti. Milují svou rodinu včetně dětí, vůči svému majiteli jsou nekonečně loajální a věrní, ale k cizím lidem bývají nedůvěřiví. Jsou to výborní hlídači, kteří však zbytečně neštěkají a neútočí. Radost projevují zvuky, které připomínají vytí, houkání nebo snad jodlování. Vůči ostatním větším psům vystupují velmi sebevědomě. Nejsou u nich známé žádné nemoci ani dědičné poruchy, dožívají se přibližně dvanácti let.

Také zvládají dobře základní výcvik poslušnosti, který musí být důsledný, ale ne tvrdý. S ohledem na jejich loveckou minulost je třeba včasná a důsledná výchova na přivolání ve volné přírodě. Rozumí si s klidným a tolerantním pánem, který bude mít po boku milého partnera s velkou individualitou, jenž za důkaz lásky bude považovat polehávání v jeho přítomnosti. Jelikož jde o původní přírodní plemeno, které žilo v izolaci, nebylo šlechtěno, ale přitom bylo vázáno na člověka, tak se jedná v dnešní době o ojedinělou rasu, které její chovatelé propadnou a jež jim zůstane už navždy v srdci.

Autor: Jan Fröhr